8. díl - Fushimi Inari – kde lišky dávají dobrou noc

Sedíme na snídani a pozorujeme místní fenomén. Zahraniční turisty bojující s hůlkami. Nechápejte mě špatně, ne každý doma trénoval a chápu i touhu prokázat úctu místním tím, že jíme tak jak jsou oni zvyklí, ale opravdu snad není nutné jíst jogurt hůlkami, když i místní si na to berou lžičku. Na druhou stranu musím ocenit snahu oné slečny, protože v průběhu půl hodiny, kdy my se stihli nasnídat, ona ten jogurt nevzdala a probojovala se asi do půlky. I když mám pocit, že jestli takto pokračovala zbytek dovolené tak u toho jídla asi sedí do dnes.

My, kteří do sebe naházeli snídani standardní cestou, vyrážíme na naši první cestu do sousedního města, Kyota. Vlaky odjíždějí prakticky každých deset minut, ale největší šok nám připraví informační cedule, která tvrdí, že dva vlaky, které mají aktuálně odjíždět, mají 7 minut zpoždění což je, s ohledem na místní dopravu, jež snad nejezdí s přesností na minuty, ale na vteřiny, hodně šokující.

Naše dnešní kroky vedou do Fushimi Inari, rozhlehlého komplexu svatyní, který lemují jedna tori vedle druhé a jelikož nám stále platí Japan RailPass dostaneme se k této oblasti zcela zadarmo, protože k ní z Kyotského hlavního nádraží vede železniční trať a během chvíle už nás přímo před výstupem z maličkého nádraží vítá první socha lišky a obrovská červená brána.

Pomalu stoupáme nahoru po dlážděné cestě směrem k hlavním budovám svatyně, za nimiž se nachází hlavní cesta k jednotlivým tori vedoucím až na vrchol hory. Říká se, že jednotlivých bran zde má být více jak deset tisíc a při pohledu na cestu lemovanou jednou bránou vedle druhé tomu člověk i věří. Navzdory velkému množství lidí, kteří právě vstupují na první z cest, nad kterými se klenou sytě oranžové brány, je tu božsky. Hned za první sérií bran se cesta dělí s výrazným doporučením, že ti kdo kráčí zespoda, mají jít vpravo, ale dalo by se to vyložit i duchovně. Vy co toužíte po přízni bohů ze svatyně, dejte se tou správnou cestou, a my vám to ulehčíme velkou červenou šipkou.

U prvního záhybu se objevujeme u nevelkého prostoru, který je kompletně naplněn malými kamennými svatyněmi a hlídán množstvím různě velikých lišek. Liška podle všeho vždy doprovázela bohyni Inari, která zastřešuje dobrou úrodu a celkově štěstí, nejspíš i z toho důvodu lidé této svatyni darovávají tolik bran.

Svatost hory a jednotlivých svatyní ale ani zde nezabrání Japoncům, aby sem umístili automat na pití. Jejich schopnost kombinovat staré a tradiční prvky s novými je až neuvěřitelná.

Pomalu pokračujeme dál po lesní cestě a davy lidí se rozpadají na menší skupinky, které se pomalu procházejí a fotí před stále nekončícími tori. Ale my, protože jsme rebelové, vykročíme na boční blátivou cestičku a rozhlížíme se po okolí. Kam až dohlédneme, vine se oranžovo červený had mezi stromy a sem tam z jeho boku vykoukne hlava někoho, kde se chce vyfotit s bránou. Navzdory množství lidí, kteří chodí po hlavní cestě je zde naprostý klid a ticho a pokud bychom zavřeli oči, asi by jsme ani nezjistili, že kolem nás se pohybují po frekventované cestě davy turistů.

Následující půl hodinu míříme cestou k dalšímu záchytnému bodu, a když dojdeme k mapě, zjistíme, že lže. Cesta k prvnímu záchytnému bodu trvala asi pět minut a k druhému asi čtyřicet, což s ohledem na to, že první část je asi jako polovina druhé, lehký matematický nesmysl. Při pohledu na zbytek mapy uvažujeme, jestli vůbec máme šanci to stihnout do večera a tak se rozhodujeme vystoupat pouze k nejbližší svatyni směrem nahoru s tím, že to už na nás bude duchovna až dost a budeme pomalu klesat zpátky k patě oblasti.

Kouty s malými svatyněmi se střídají s prodejnami duchovních předmětů, krmítky pro kočky, prodejní automaty s pitím a zástupy lišek ve všech velikostech, materiálech a tvarech.

Z areálu vylézáme do obyčejné japonské ulice, u které bychom nikdy ani netipovali, že sousedí s jedním z nejnavštěvovanějších míst v Kyotu. Přestože nemáme moc orientační smysl (a nikdy jsme ho ani neměli) rozum nám velí vrátit se zpátky k hlavní bráně. Tento plán je ale přerván hned o pár kroků dále, kde vstupujeme do uličky, která jde souběžně s vstupem do Fushimi Inari. Během několika vteřin zapomínáme na nějakou svatyni a naše myšlenky proudí pouze jediným směrem… jídlo. Po celé délce ulice stojí na obou stranách jeden stánek s jídlem vedle druhého. Prakticky zde není vůbec k hnutí, uličku okupují turisté, její boky stánky s jídlem. Necháváme se unášet proudem dál ulicí a zjišťujeme, že to evidentně mají velice dobře zorganizované, protože veškeré jídlo je zde vždy jen v jednom exempláři, asi aby si nekonkurovali a vy mohli ochutnat co nejvíce druhů. Nadšeně se vrháme od stánku ke stánku a prohlížíme si vše jako dva mlsní kocouři. Bohužel to je asi tak vše co můžeme dělat, protože dnes máme v plánu návštěvu restaurace kousek odsud. A vzdát se restaurace co si vyrábí vlastní udon nudle ve prospěch street foodu, který nejspíš ještě potkáme, se nám nechce.

Před restaurací stojí skupinka asi pěti Indů, listují jídelními lístky, a protože jsme již na čekačku v restauraci docela vytrénováni, přidáváme se k nim. Je taková ideální doba na obědovečeři, něco mezi dobou oběda a večeří, kdy většina lidí do restaurací nechodí a díky tomu jsme během pár minut uvnitř. Dostáváme anglické menu s hromadou obrázků, mlsně vybíráme a tipujeme, kdy se to v obsluhující Japonce zlomí a zabije tu Indku u vedlejšího stolu. Standardní menu ji evidentně nestačí a trvá na tom, že chce něco nepálivého, což už je samo o sobě zvláštní, v této zemi jsme ještě pálivé jídlo nepotkali. Japonka jí vysvětluje, že vše je nepálivé, Indka to odkývá a trvá na tom, že chce jen nudle, opět trošku zvláštní požadavek v udon restauraci, ale i na to jsou připravení a tak jí Japonska sundává speciální nabídku pouze na nudle. Indka jí oznamuje, že si to rozmyslí, obsluha odbíhá věnovat se dalším hostům, když tu se Indka zvedá a jde si objednat přímo ke kuchařům na bar. Tipuji, že kuchaři vůbec nemají tušení, co chce, ale slušně jí odkývají její požadavek a vymění si zmatené pohledy. Když dorazí Japonka, intenzivně na ní gestikulují a vysvětlují, že netuší vo co go. A tak tedy milé Indce nezbývá než zopakovat svou objednávku standardní obsluze. Navzdory hrdinnému křiku, že chce jen nudle, si evidentně objednává udon, k němuž hned po pár minutách jídla požaduje vidličku a nůž. Po dalších minutách potřebuje ubrousky a jak je vidět i Japonci mají jen jedny nervy, takže s naprostou úslužností dostává na stůl paklík asi 100 ubrousků, asi aby dala už pokoj. Ve chvíli kdy cpe Japonce peníze do ruky místo toho, aby zaplatila u vchodu, mi přijde, že už je to obsluze vlastně jedno a je ráda, že slečna konečně vypadne. K nezaplacení, prostě výborná restaurace, fantastické jídlo a veselý doprovodný program. V průběhu divadelního představení se k nám dostalo naše jídlo a rozhodně můžeme potvrdit, že reputace restaurace je oprávněná. Obrovská miska kouřícího udonu s nudlemi, miska rýže, vepřová kotleta a čaj zdarma, vše v ceně asi tak 200Kč na osobu a vše naprosto výborné. Porce je nakonec tak obrovská, že nemáme vůbec šanci ji sníst a tak nám nezbývá než tam část udonu prostě nechat i když nám to rve srdce.

Protloukáme se zpátky uličkou se suvenýry a jídlem a obdivujeme trpělivost místních řidičů aut, kteří se občas snaží proplést mezi davy turistů. Pomalu proplouvají lidmi a vždy čekají, až se jim někdo uhne místo toho aby zatroubili a rozehnali nás na strany. Vlak zpátky do centra Kyota je neuvěřitelně nacpaný, protože dopoledne přeci jenom lidé přijíždějí postupně tak odpoledne chtějí zpátky všichni a ideálně najednou. Navíc se do toho ještě motají holčiny v školních uniformách, kterým zrovna skončila škola. A přestože je vlak narvaný k prasknutí, ani zde se nestane, že by do nás někdo třeba jen lehce drcnul.

Dnešní velký výlet máme za sebou, ale s Kyotem ještě nekončíme, protože další den nás čeká proslavený zlatý pavilon a k tomu ještě nějaká památka, kterou nemáme plně rozmyšlenou. Prostě uvidíme, jak se nám zrovna bude chtít a kam nás osud zavane.