3. díl - Západní Tokio a nejfrekventovanější křižovatka na světě

Říká se, že každá dovolená v cizí kultuře Vás v životě někam posune a o něco obohatí. Nás hned na začátku obohatila o poznání, že dvě IT kancelářské krysy prostě v Tokiu nejsou schopné dojít všude pěšky. Ležíme v posteli a shodujeme se, že dnes tedy už tu tokijskou dopravu využijeme naplno, protože nás čekají ještě více jak dva týdny a už nyní máme pocit, že nám upadnou nožičky.

Před snídaní vyhlížíme z okna, a zjišťujeme, že na stavbě přímo pod námi probíhá i v sobotu čilý ruch. Různě barevné kužely určují, kam pracovníci mohou a dokud nepřijde bezpečnostní technik, který kužely posune, tak do toho prostoru prostě nevstoupí. Kromě zajímavostí z bezpečnosti práce v Japonsku si díky stavbě užijeme i jedno specifikum japonského pracovního dne. Ranní rozcvičku. Probíhá to stejně jako na typické hodině tělocviku, kdy jeden vybraný člověk předstoupí před skupinku kolegů, a začne předcvičovat. Všichni poctivě několik minut cvičí a pak se prostě rozejdou a v ohraničené zóně začnou chystat nástroje pro další den.

Nabuzeni japonskou pracovní morálkou vyrážíme směrem k metru, abychom se přepravili do západního Tokia, kde na nás čeká obchodní čtvrť Shibuya. 

Celé naše cestování skrz obrovskou městskou dopravní síť hradíme naší Suicou, bez které bychom to zvládali jen horko těžko. Stačí si na začátku pípnout na označeném místě a to samé zase u výstupu, cena za cestu se odečte automaticky dle ujeté vzdálenosti. Během pár dní se už v metru cítíme jako doma i když si neděláme iluze, že se někde určitě zase ztratíme. Stejně jako u vlaku je zde na zemi označeno, kde přesně budou dveře, jen co metro zastaví. Občas k tomu získáte i informaci jestli jsou tam priority seat, což často znamená, že na jedné straně jsou místa pro těhotné a starší a na druhé straně je prostor bez sedaček, takže si tam můžete stoupnout i s kufry, a nepřekážíte. V modernějších stanicích jsou místo značek na zemi automatické brány, které Vám zabrání vlézt do kolejiště pokud tam ještě metro není nebo už odjíždí. Automatiku pak ve starších stanicích supluje pán, který hlídá, že nevstoupíte za žlutou čáru, a pokud se pokusíte do metra nastoupit, když už má odjíždět začne velmi důrazně cosi hlásit zakončeno kudasai. Představujeme si, že říká něco jako "už mi tam nelezte šmejdi, nebo budete mít problém, kudasai".

Přejíždíme o pár stanic dál a přestupujeme, metro zrovna stojí ve stanici a tak vbíháme do dveří a vysloužíme si vlastní kudasai. Navzdory očekávání, se ale metro nerozjíždí a stojíme v stanici ještě asi další minutu, než se ozve jakési hlášení. Pár místních se zvedne a ze soupravy metra vystupují, ale většina zůstává, tedy jako vždy když nevíme, držíme se davu. Z vedlejšího vagónu vystupuje pán a míří k nám. Anglicky se nám velice omlouvá, že kvůli nějaké nenadálé situaci bude mít metro zpoždění, s úklonou se loučí a odchází. Pro Japonce je zpoždění asi něco opravdu výjimečného, ale my jsme z Čech, nás jen tak něco nerozhodí. Vždyť při poslední cestě z Prahy domů před dovolenou jsem na dráze čekala přes dvě hodiny. Náš instinkt zůstat v soupravě, než hledat jinou variantu cesty se nám vyplácí, protože během dvou minut se metro dává do pohybu.

Protože jsme se ještě dostatečně nepoučili, tak při výlezu z metra volíme strategii "někde prostě vylezeme, jedno jakým exitem". Tato strategie se nám jako vždy vymstí, protože výlez z metra je o několik stovek metrů od místa, kam míříte a zbytečně se tak ztratíme. Pozitivní na hlavních turistických bodech je, že se to rozhodně nestane jen Vám, a tak se prostě držíme davu a doufáme, že dav jde správně.

Postupně se před námi vynořují vysoké budovy pokryté blikajícími reklamami a nám je jasné, že jsme tu dobře. Je víkend a lidí je tu tedy opravdu hodně, protože čtvrť je vyhlášená svými obchody s módou. Místem největšího srocení davů, ale navzdory předpokladu není slavná křižovatka, ale socha psa Hačika. Hačikó je pro Japonce symbolem věrnosti, protože vždy čekal před stanicí vlaků na Šibuje na svého pána až přijede z práce a i když pán náhle zemřel, chodil tam pravidelně dalších devět let a čekal, jestli se jeho pán nevrátí.
Dnes je socha v obklíčení lidí, kteří si s ní pořizují fotku a jako všude v Japonsku, se i na ní stojí fronta.

Chvíli pozorujeme davy přecházející křižovatku a po několika zelených se vrháme do davu také. Ne, že by nás nepobavilo plout s ostatními lidmi, přes křižovatku, ale upřímně... už jsme na jiných křižovatkách viděli mnohem více lidí.
Vyrážíme se podívat do jednoho z obrovských obchodních domů, které lemují okolí křižovatky a vybíráme jeden o kterém na internetu všichni básní. Pokud jste ten typ, co stráví celé odpoledne vybíráním, který top se více hodí k tamté sukni a jaké boty a doplňky aby to bylo co nejvíce in, tak zde budete v sedmém nebi. Jeden obchod s deseti patry, který se specializuje pouze na ženy, druhý zase jen na muže a k tomu další kteří to prostě kombinují. Vyjíždíme po eskalátorech postupně až nahoru,  procházíme jednotlivá patra a dochází nám, že jsme tu špatně. Náš přístup k nákupu oblečení je naběhnout do obchodu vyzkoušet si to co potřebujeme a s úlovkem se co nejrychleji zdejchnout. Takže pokud nejste milovníci nákupů, tak se tomu vyhněte, nestojí to za to.

Opouštíme rušné okolí Šibuji, jak nejrychleji to jde, a míříme směrem k svatyni Meiji. Na ulici před parkem potkáváme stánek, ve kterém slečna peče malé kuličky, které vypadají naprosto luxusně. Protože jsme se ale ještě dostatečně nepoučili, necháváme si dalšími recenzemi doporučit obchod Daiso, kde by se podle internetových zdrojů měli dát levně nakoupit suvenýry a prakticky vše od kosmetiky po ozdoby do vlasů, a tak opouštíme stánek s pocitem, že se sem pak vrátíme. Důvěřivě jdeme podle pokynů v mapě, než zahneme do ulice, kde je doslova hlava na hlavě. Právě jsme se totiž dostali do místa, kterému jsem se chtěla vyhnout, právě z důvodu davů. Slavná Takeshita street kde se koncentruje jak množství turistů tak místních teenegerů, protože je lemována množstvím módních butiků. Hrdinně se prodíráme až k obchodu, aby nám došlo, že lepší to nebude. Stejné množství lidí jako je venku na ulici, je i v obchodě. Probojujeme se dvěma uličkami a vzdáváme to, tohle opravdu není nic pro nás a budí to v nás spíše sociální fóbii.

Zdrchaní množstvím lidí se vracíme před park a objednáváme si dvacet pufíků, které slečna dělá čerstvé přímo před námi. Dostáváme je do růžového sáčku s hromadou veselých medvídků. Tady si prostě lidé dají práci i s obyčejným sáčkem na street food.
Na konci parku by měla nacházet Meiji svatyně, která je naším dalším dnešním cílem. Je víkend a tak je v parku obrovské množství lidí, kteří sem přišli ven relaxovat. Na okrajích parku trénují volejbal a chůzi po slackline, a čím více míříme do centra parku, tím častěji se objevují skupinky sedící na rozkládacích dekách či igelitu kde pořádají piknik. Procházíme kolem, a zvažujeme jak daleko jde japonská slušnost a pokud bychom si k někomu na deku jen tak sedli jestli by nás vyhnali nebo nechali, abychom si s nimi užili víkend. Slušné vychování nám však nedovolí to v reálu otestovat a tak se jen touláme mezi záplavou dek.
Zajímavé je, že navzdory množství lidí v parku je zde naprosto uklizeno a čisto. Stejně tak veřejné záchody, na které bychom se v Čechách báli vstoupit (a to říkám jako člověk se zkušeností se záchodem na Albánsko-Kosovské hranici), jsou zde naprosto čisté a uklizené s obrovskou zásobou toaletního papíru. A takové jsou všechny, které jsme v Japonsku poznali, některé jsou obloženy mramorem s elektronickými záchody, některé jsou jednodušší, ale všechny naprosto čisté a netraumatizující.
Dle map míříme do zadní části parku kolem okrasné zahrady, v které v ohraničeném záhonku mezi ostatními květinami hrdě pěstují řepku olejku. Když dorazí do naší země musejí být asi dosti překvapeni, proč tu květinu máme skoro všude.
Pokračujeme kolem okruhu pro cyklisty a začíná nám vrtat hlavou to proč je zde označení pouze pro cyklisty, když kousek od nás by se měla nacházet ona svatyně. Motáme se mezi cyklisty a zjišťujeme zásadní informaci. Tedy, že svatyně se opravdu nachází kousek od nás, ale v jiném parku. V parku, který je od toho našeho oddělen vysokým plotem. Zkoušíme jít kolem plotu s nadějí, že někde bude vytvořen průchod, až najdeme mapu, která ukazuje, že musíme zpátky asi kilometr parkem až k té slečně s pouličním jídlem, která nás svedla na scestí, a od té se musíme vydat místo doleva doprava.

Kdybychom se nenechali rozptýlit jídlem tak by vchod do parku u svatyně bylo prakticky nemožné minout. Hlavní vstup označuje obrovská dřevěná tori kterou proudí davy turistů. Holt když vidíme jídlo, ignorujeme vše ostatní, to je nám podobné.

Procházíme po straně tori jako slušní návštěvníci, na rozdíl od většiny lidí, kteří si uprostřed brány dělají selfie. Nic proti selfie, ale podle toho co jsme nastudovali před odjezdem, je průchod středem brány velmi neslušný, protože střed brány je určen pouze bohům a my běžní smrtelníci bychom se měli držet po stranách.
Samotný park vedoucí ke svatyni je lemován množstvím kamenných luceren, sudů od saké, které místní věřící darovali svatyni a z nějakého důvodu i sudy od francouzského burgundského vína.
Uprostřed parku narážíme na malý odpočinkový kout s prodejnou suvenýrů a dalším streed foodem. A nebyli bychom to my, kdybychom se nezastavili, zvláště když se před stánkem tvoří pěti minutová fronta. Sice jako vždy vůbec netušíme, na co to čekáme, ale přeci si nenecháme ujít možnost ochutnat něco místního. Na špejlích jsou napíchnuté tři bílé placičky, které jsou zabodnuty do kruhu, v jehož středu hoří oheň a pracovník stánku s kruhem otáčí, opéká placičky a občas je ovíjí vějířem. Poslední fází přípravy je poté namočení opečených placiček do jakési světle hnědé omáčky.

Kupujeme si po dvou kusech a s očekáváním si sedáme na blízkou zítku, protože jíst za chůze je v Japonsku silně neslušné a s ohledem na to kolik jich je, jde nejspíše o zábranu proti tomu, abyste někoho umazali. Opatrně ochutnáváme a zjišťujeme zásadní poznatek, o co vlastně jde. Jde o hutnou krupicovou kaši na tyčce. Takový ten stav kdy už vařečka stojí v hrnci a nelze ji vytáhnout. Když to zalijete sladkou karamelovou omáčkou, dostáváte přesně tuto japonskou pochutinu. Rty se nám lepí k sobě, ale rozhodně to stálo za to.

Procházíme hlavní bránou, která vede přímo k svatyni a všímáme si možnosti získat vlastní věštbu, což je něco co si nemůžeme nechat utéci. Princip je jednoduchý, vezmete velkou podlouhlou krabici, kterou zaklepete a pak ji nahnete na stranu, kde je malý otvor, z kterého vyjede tyčka s číslem. To pak ukážeme slečně u stánku, zaplatíme 100 jenů a získáváme vlastní proroctví na krásném ozdobném papíře.
Přímo v prostorách chrámu zrovna probíhá tradiční svatba a tak se mezi turisty, kteří páru přejí vše nejlepší, proplétá had svatebních hostů. Nevěsta vypadá trošku nervózně, naopak ženich se na všechny rozšafně směje. Když se holt berete v památce musíte počítat s tím, že se stanete součástí atrakce pro návštěvníky.

Naším posledním cílem dnešního dne Shinjuku Gyoen National Garden ve které, pokud jste fanoušci animovaných filmů, se odehrává většina děje filmu Zahrada slov a jako většina míst z animovaných filmů i zde je to prakticky do nejmenšího detailu stejné jak ukazuje film.
I když ve většině Tokia už sakury pomalu odkvétají tak tento park je jimi naprosto obsypán od začátku až po jeho konec. Na rozdíl od ostatních parků ve městě sem se platí vstup a je tu zákaz alkoholu. Zajímavé je, jak japonský národ vůbec nepočítá s tím, že by se někdo pokoušel daná pravidla obcházet. Máme sebou vlastní lahev s vodou a nikdo se neptá, co v tom je, tradiční český koncept se slivovicí v lahvi od minerálky je tu evidentně věcí neznámou. Prostě to vypadá jako voda, bude to voda.
Svačíme onigiri a pomalu si po několika dnech profilujeme naše oblíbené chutě. Cokoliv na čem je něco o grilovaném mase, lososu či vejcích je výborné. A ačkoliv v místní televizi v anketě tvrdí, že nejlepší jsou švestky s rýží tak my se pod tuto informaci podepsat nemůžeme.
V parku nakonec strávíme něco přes hodinu a naprosto vysílení se odplazíme na místní železniční stanici (kterou taky můžete spatřit ve filmu) a migrujeme do hotelu. Naším posledním cílem dnešního dne Shinjuku Gyoen National Garden ve které, pokud jste fanoušci animovaných filmů, se odehrává většina děje filmu Zahrada slov a jako většina míst z animovaných filmů i zde je to prakticky do nejmenšího detailu stejné jak ukazuje film.
I když ve většině Tokia už sakury pomalu odkvétají tak tento park je jimi naprosto obsypán od začátku až po jeho konec. Na rozdíl od ostatních parků ve městě sem se platí vstup a je tu zákaz alkoholu. Zajímavé je, jak japonský národ vůbec nepočítá s tím, že by se někdo pokoušel daná pravidla obcházet. Máme sebou vlastní lahev s vodou a nikdo se neptá co v tom je, tradiční Český koncept se slivovicí v lahvi od minerálky je tu evidentně věcí neznámou. Prostě to vypadá jako voda, bude to voda.
Svačíme onigiri a pomalu si po několika dnech profilujeme naše oblíbené chutě. Cokoliv na čem je něco o grilovaném mase, lososu či vejcích je výborné. A ačkoliv v místní televizi v anketě tvrdí, že nejlepší jsou švestky s rýží tak my se pod tuto informaci podepsat nemůžeme.
V parku nakonec strávíme něco přes hodinu a naprosto vysílení se odplazíme na místní železniční stanici (kterou taky můžete spatřit ve filmu) a přesouváme se do hotelu. Ty dovolené jsou opravdu náročné a jsme vyčerpanější než kdykoliv v Čechách, ale to asi k poznávacím cestám patří.