4. díl - Akihabara a nejlepší hovězí na světě

Plán dnešního dne je relativně jasný, nejprve císařský palác, následovaný odpolednem zasvěceným nákupům na Ginze, ale protože kdo se nepoučí z historie je odsouzen ji opakovat, rozhodujeme se plány změnit. Nákupní zóny s oblečením, byť luxusním, prostě nejsou pro nás a tak vyrazíme do jiné nákupní zóny a to do Akihabary, Mekky všech geeků.

Přestože bydlíme necelé dva kilometry od císařského paláce, rozhodujeme se strategicky využít linku metra a zamířit přímo na Tokyo station, která se nachází v blízkosti paláce. Alibisticky si říkáme, že je to jen z toho důvodu, že z ní zítra budeme odjíždět směr Osaka, tak abychom zjistili, jak to tam vůbec vypadá a moc se tam s kufry nemotali. Ale upřímně, už jsme se poučili, že za den toho nachodíme ještě dost, tedy netřeba si hrát na hrdiny a jít někam, kde se můžeme během chvíle pohodlně svést.

Tokyo station je jedna z největších, ne-li největší stanice ve městě, ale i přesto je v ní orientace relativně snadná díky dokonalému japonskému systému značení. A kdybychom se náhodou ztratili, jistě nám někdo během chvíle poradí.

Hned vedle vstupu k shinkanzenům se nachází prodejna lístků a rezervací, kterou se ale rozhodneme nevyužit z důvodu, že se nechceme moc vázat na jeden konkrétní vlak, kdyby se nám ráno nechtělo vstávat. A navíc si nejsme jistí, jestli rezervace nejde udělat jen v den jízdy.

S nadšením, že jsme vstup na vlak objevili relativně rychle, vylézáme ze stanice, jak je naším zvykem, naprosto špatným exitem a tak obcházíme celý blok domů, než se konečně vydáme správným směrem k paláci.

Nebe je nádherně modré a jak je vidět hezké počasí sem přilákalo větší množství lidí. Stejně jako u nás na Pražský hrad i zde je třeba projít bezpečnostní kontrolou. Co máte u sebe v kapsách, je příliš nezajímá, důležité jsou kabelky a batohy. Přestože v prostorách je zakázáno pít alkohol opět nikoho nezajímá naše láhev s vodou, jestli náhodou neobsahuje tvrdý destilát. Co je naopak zajímá, jsou všechny kapsy v příručních zavazadlech. Lukáš má na batohu jen jednu a je během pár vteřin odbaven, ale já s asi deseti slušně zdržuji frontu za mnou. Pan provádějící kontrolu se mi velmi omlouvá a vysvětluje, že bez ohledu na velikost je třeba zkontrolovat opravdu veškeré kapsy, včetně těch kam se vejde jen balzám na rty.

Konečně se propracujeme za hlavní bránu areálu a dostáváme malou kartičku z tvrdého plastu, která nás eviduje jako návštěvníky, a kterou po odchodu budeme muset zase vrátit. Jako na většině míst v Japonsku se za vstup nic neplatí.

Postupujeme po široké cestě z bílých kamínků přes jednotlivé hradby, které bránili palác v době dávno minulých. Po trase stojí občas rekonstruovaná stavba, v které v minulosti žili stráže a císařské gardy.
Když vystoupáme, až na vrchol nevelkého kopce ocitáme se na otevřeném prostranství lemovaném sakurami, ozdobnými zahradami a výhledem na okolní budovy v centru.

Ještě před pár dny jsme si nadšeně fotili každou sakuru, momentálně jsme ve stavu, kdy už nám jsou sakury úplně ukradené. Říkáme tomu Petrohradský syndrom, kdy první dny jsem taky fotila každou historickou budovu, ale již třetí den mi byli ukradené, protože Petrohrad je historických budov plný. Se sakurami v Japonsku je to stejné.

Zahrady jsou relativně rozsáhlé, kvete v nich snad každý kout a pro milovníky muzeí se dá za mírný poplatek zajít i do muzea historických artefaktů vázajících se k paláci. Protože naším přístupem je spíše se muzeím vyhýbat, volíme raději opuštění zahrad a cestu na místo kam se v Japonsku těšíme asi nejvíce. Čeká na nás totiž Mekka techniků, milovníků anime a gamerů… Akihabara, elektrické město v srdci Tokia.

S dokonalostí nám vlastní opět vylézáme ze stanice Akihabara ze špatného exitu a delší dobu se snažíme vůbec zorientovat v prostoru. Díky tomu, ale nalézáme Yodobashi Camera což je doslova mega obchod plný všeho co jí jen můžete přát ohledně techniky a hraček. Půl patra jen pouzder na mobily, patro čistě pro fotografické potřeby, dalšího půl patra pro modeláře vláčků či patro se specializací na vysavače. Ať vymyslíte cokoliv, to vše tam najdete v nepřeberném množství druhů, tvarů a barev. Jediný problém, na který narazíme je, že je neděle a všude je obrovské množství lidí. Doslova hlava na hlavě.
Po několika desítkách minut raději opouštíme rušné mraveniště s elektronikou a míříme do centra čtvrti. 

Hlavní ulice procházející centrem elektrického města je uzavřena a lidé se tak mohou místo přeplněných chodníků pohybovat v prostoru čtyř proudové silnice, někteří si na ní dokonce rozloží piknikové deky a uprostřed obchodů a billboardů svačí.
Postupně procházíme jednotlivé obchody a necháváme se unášet množství techniky a anime věci okolo. S dětským nadšením si z gatchaponu vytočíme několik drobných hraček, a také si jako správní hráči nemůžeme nechat ujít Taiko stattion, kde se několik pater nad sebou, nachází jedna herní konzole za druhou, od klasických plošinovek přes střílečky až k tanečním hrám. Vše je schováno do lehkého přítmí, klimatizováno na příjemnou teplotu, a pokud by náhodou hráčům došla energie či drobné je možné zakoupit občerstvení a v automatech rozměnit papírové peníze na kovové stojenovky.

Důvod naší cesty však není pouze herní, ale i jídelní. Včera večer totiž v tokijské televizi vysílali dvouhodinový pořád o nejlepším jídle Japonska. Původní plán zněl, že u daného pořadu usneme, ale nakonec to nebylo možné. Jedno výborně vypadající jídlo střídalo druhé a nás absolutně zaujalo gyukatsu, neboli krásny luxusní tukem prorostlý plátek hovězího, obalený v panko strouhance, tak rychle osmažený, že maso uvnitř zůstane stále syrové a vy si ho můžete u stolu dopéci jak je vám libo.
A dle tvrzení Tripadvisora se jedna z nejlepších gyukatsu restauraci nachází právě na Akihabaře. Podle informací, které máme, je v restauraci pouze pár míst, a čekací doba může být od patnácti minut do hodiny.
Proplétáme se uličkami přilehlými k hlavní ulici Akihabary a konečně stojíme před Ichi Ni San. Před námi se nachází vstup do budovy a ve frontě jsme asi pátí. Během chvíle se objeví slečna patřící k restauraci, ptá se, kolik nás bude a co to bude. Menu je velmi jednoduché buď chcete jedno maso, dvě nebo tři. A se speciální omáčkou nebo bez. Nic víc, nic míň vlastně jediné jídlo, u kterého se rozhodnete, jen kolik hodin chcete na gramáž. Já si objednávám jedno, Lukáš dvě.

Fronta se příliš nehýbe, ale když se po půl hodině dostaneme ke vchodu do budovy, cítíme se jako vítězové. Dokud nezjistíme, že jsme sice u vchodu do budovy, ale nikoliv u vchodu do restaurace. Restaurace se totiž nachází v podzemí domu, tedy nás čeká ještě sestup po schodech a asi dalších 15 lidí. Pokud byste se do této restaurace vydali, tak prosím v maximálním počtu tři lidí, protože čekat než se uvolní místo pro čtyři je pro všechny utrpení. I když náhodou odejdou tři lidé tak restaurace neposadil další dva čekající za onou čtveřici dřív, než si sedne právě čtveřice. Nám se poštěstilo mít dvě čtveřice za sebou a to je pak radost.

Na schodech restaurace tak trávíme další hodinu. Sice jsme ve stavu, kdy bychom se na to nejraději vykašlali, ale přeci to nevzdáme, když už čekáme tak dlouho.
Konečně se nám dostává pozvání dovnitř a vcházíme do maličké úzké místnosti kde je jen průchozí ulička, bar s pěti místy, za barem stojí kuchaři a na konci uličky jsou dva stoly, jeden pro čtyři a druhý pro dva. To je celý prostor restaurace, holt prostor je v Japonsku drahý.
Na našem stole je již připraveno jídlo, malá pečící deska na opékání masa a během okamžiku také dostáváme zdarma konvici se zeleným čajem a anglicky manuál jak se gyukatsu jí. Hladoví a nadšení, že konečně sedíme, se pouštíme do jídla. A to co v zápětí zažijí chuťově buňky, se nedá nazvat jinak než orgasmem. Jsme milovníci jídla, co rádi ochutnávají vše, co se naskytne, ale něco tak fantastického jsme nikdy nejedli a já v ten moment lituji, že jsem si objednala pouze jeden plátek a že restaurace razí pravidlo jedno jídlo a objednávka na člověka.

A i když po cestě v Japonsku ochutnáme spoustu výborných jídel, tohle je náš tip, pro tohle by stálo letět do Tokia, třeba jen na víkend.
Postupně grilujeme maso, a zkoušíme různé omáčky, i když konečně rozhodnutí zní, že samotné je stejně nejlepší. Speciální omáčku k rýži, které místní z nějakého důvodu říkají „jam“ moc neoceňujeme, dle našich odhadů se pravděpodobně jedná o rozdrcené fermentované sójové boby a to nás nikdy moc neuchvátilo.

Asi po půl hodině přenecháváme naše místa jiným a s plnými břichy se vyválíme zpět na ulici. Zvědavě nakukujeme do okolních obchodů, ale dnes už toho máme dost. Míříme zpátky na hotel, abychom začali balit a připravili se na zítřejší přesun směr Osaka.