5.díl - Vzhůru do Osaky

Dnes je před námi první velký přesun v rámci Japonska z Tokia do Osaky a poprvé v životě tak pojedeme slavným shinkanzenem. Předtím nás ale čeká challange dostat se na Tokyo station, zajistit rezervaci na vlak a vůbec poprvé využít JapanRail pas. Všechny potřebné informace jsme si sice zajistili předem, ale kdo ví. Hlavní velkou neznámou je pro nás kam dáme kufry. Žádný bloger kterého jsme před cestou četli, se o tom nezmiňuje, ale na různých stránkách se dají nalézt zkazky, že japonské vlaky nemají příliš velký prostor pro uložení kufru a dokonce jsem našla i doporučení použít na převoz kufru specializovanou firmu, která vám kufry dopraví do místa určení. Představa, že už riskuji, jestli mi letecká společnost dodá kufr a teď k tomu přidám další riziko, jestli mi ho někdo dodá v rámci Japonska, se nám moc nelíbí a tak jsme se rozhodli to vyřešit jednoduše, a tedy tak že jsme to neřešili. Ono to nějak dopadne.

Slečna na letišti nám kladla na srdce, že při prvním použití musí pracovník ve vlakové stanici na okraj pasu dát speciální razítko, ale který pracovník a kde ho máme najít, bůh suď.

Vydáváme se s našimi doklady hrdinně směrem k přepážce JR s touhou získat pro začátek alespoň rezervace místa, které mají vlastníci tohoto pasu zdarma. Bohužel online to zařídit nelze, pouze osobně po předložení JR pasu. V jeho podmínkách je klauzule, že mohou žádat ukázaní pasu, ke kterému je JR pas vystaven, ale za celou dobu to po nás nikdo nechtěl.

Přistupuji k přepážce a vysvětluji chlapci za ní, že potřebuji rezervaci na dvě místa ve vlaku do Osaky. Trasu jsem raději dopředu vyhledala v naší aplikaci JapanTravel a když mu ji ukazuji v mobilu, tak se mu evidentně uleví, že se mě nemusí ptát jaký vlak a v kolik. Vesele chvíli datluje a pak se zeptá, jestli na zítra, čímž právě vyřešil moji hlavní záhadu rezervací, kterou jsem se snažila dohledat již delší dobu před cestou, a tedy, jestli je možné vytvořit rezervaci předem nebo jen na aktuální den.

Po vzájemné komunikaci že ne zítra, ale dnes vytahuje obrovskou tlustou knihu a na plánku vlaku mi nabízí místa. Popravdě ani nevím, jaké jsou volné, protože je zaštěbetal tak rychle, že jsem je nestihla ani postřehnou a na mou otázku jestli by mi to zopakoval, reaguje “takže C a D” a já mu neodporuji, hlavně že mi vydá rezervaci. Zároveň vyřeší další záhadu kde najít tu osobu, co mi potvrdí platnost JR pasu. Jedním razítkem potvrdí platnost, dalším že jsme provedli rezervaci. Vrací mi JR pasy a s nimi malé zelené kartičky s popisem rezervace. Tak teď jen co s těmi kufry.

Procházíme vedle turniketů místem, kde stojí další zaměstnanec japonských drah a ukazujeme naše JR pasy. V tom množství turistů, které ho míjejí, si podle mě vůbec nemá šanci ověřit, že je platný, pouze z dálky koukne, lehce se ukloní a pokyne rukou, ať nezdržujeme frontu a pokračujeme dál do stanice.

Protože odjíždíme, až za dvacet minut máme možnost pozorovat systém japonského úklidu vlaku, který právě dorazil do stanice. Zatímco ti co právě dorazili vystupují, hlavní velitel uklízecí čety všechny zdraví a celá skupinka se každému vystupujícímu ukloní.

Do každého vagónů nastoupí cca pět lidí, vyklidí veškeré odpadky, vyluxují, protože vlak se vrací směrem, odkud přijel, tak otočí sedačky, aby všichni jeli ve směru jízdy, látkové podhlavníky vymění za nové a vše očistí utěrkou s desinfekcí.

Stojíme venku před vlakem a čekáme, až skončí, přičemž uvažujeme, jestli po této zkušenosti ještě vůbec dokážeme jet s českými drahami. Jistě japonská doprava je drahá, ale na druhou stranu dostanete perfektní servis. U lokálních vlaků sice nevidíte čistící četu, ale to nemění nic na tom, že i vlak, který vnitřním designem vypadá jako ze sedmdesátých let, budí dojmem, že právě vyjel z výrobní linky.

Naše fronta se pomalu zvětšuje o další zahraniční turisty a jejich kufry a my stále doufáme, že je ty svoje někam uložíme.

Uklízecí četa opouští vlak a opět si stoupá před dveře, hlavní vedoucí nás vítá a zbytek personálu se nám uklání jako těm, kteří před pár minutami vystoupili.

Procházíme do vlaku a zjišťujeme, že prostor pro kufry je opravdu miniaturní, ale před každým sedadlem je tolik místa, že by se tam dalo tančit. A to jedeme nejnižší třídou, legendy vyprávějí, že v zelené třídě je místa ještě více.

Sedáme si na naše místa, dáváme před sebe kufry a ještě máme místa na nohy asi jako v Čechách. Kdyby vás napadlo dát kufr do uličky, tak to nedělejte, v Japonsku je to považováno za velmi neslušné, něco jako smrkání na ulici.

Trasa do Shinosaky, kde se nachází vlakové nádraží pro shinkanzeny do Osaky, je dlouhá okolo pětiset kilometrů a včetně několika zastávek ji vlak zvládne za necelé tři hodiny. Přestože se jedná o vysokorychlostní dopravu, prakticky vůbec necítíme, že se hýbeme. Tamtamy uvádějí, že pokud si sednete na pravou stranu vlaku, tak byste měli mít šanci vidět Mount Fuji, jiné tamtamy však dodávají, že většinu roku je zahalená mraky a kdo ji chce spatřit jako na obrázcích, musí mít hodně velké štěstí, které my nemáme a tedy ať se snažíme sebevíc, horu neuvidíme.

Projíždíme střídavě městy a malými vesničkami kde už se již chystají políčka pro pěstování rýže a občas zahlédneme i zdejší fantastické hovězí dokud ještě běhá po louce.

Na stanici Kyoto vystupuje většina turistů a nás co jedou o jednu zastávku dále je poskrovnu. Původní plán zněl, že v Kyotu také budeme bydlet, ale protože je to původní císařské město, které navíc za druhé světové nebylo zničeno, jsou ceny ubytování v jeho zdech asi tak dvakrát tak vysoké jak v centru Tokia, a protože máme volný pohyb po japonské dráze a Osaka je od Kyota cca 30 minut cesty lokálkou a 15 minut shinkanzenem padlo rozhodnutí bydlet v Osace a do Kyota dojíždět.

Vystupujeme tedy až na Shinosaka a zjišťujeme, jestli nám zde opravdu bude fungovat Suica z Tokia. Veškeré informace na internetu a i okolních zdech tvrdí, že tomu tak je. V praxi brána pro průchod na metro kartu zamítá. Naštěstí hned vedle se nachází informační stánek osackého metra, kde se slečny ptám, jestli lze Suicu použít. Prý ano a že to bez problémů půjde. Vysvětluji ji tedy, že nám to nejde. Podle pohotové reakce soudím, že nejsme první, kdo mají tento problém a pravděpodobně nebudeme ani poslední.

Podle všeho jsme se někde v Tokiu zapomněli odhlásit z japonské sítě a karta neví co naúčtovat, když je to tak daleko. Vyřešit to nemůže, musíme si dojít do kanceláře JR kde mi pomohou.

Trošku je nám záhadou jak jsme se mohli neodhlásit, když do dalšího prostoru vás terminály bez odhlášení prostě nepustí, ale jdeme to řešit s nadějí, že tohle je poslední problém co nás v Osace ten den čeká.

Slečna v JR podle mě nerozumí anglicky. Sice kývá, ale podle všeho vůbec netuší, co po ní chci a jaký mám problém. Když ji podávám naše dvě Suicy evidentně se jí uleví, protože systém jí snad poví s čím mám problém. Chvíli kouká na jednu a poté i na druhou kartu, lehce kývne a na pět minut beze slova mizí v kanceláři. Stojím, čekám a doufám, že se ještě někdy vrátí. Kupodivu vrátila a podává mi zpátky naše karty bez jediného vysvětlení. Zkouším tedy alespoň mezinárodní Is it ok? A odpovědí je mi "yes". Tak uvidíme. Klesáme zpátky k metru a zkoušíme kartu, která bez problémů zafunguje. Snad je tohle opravdu náš poslední problém.

Není. Přijíždíme na hotel a já zjišťuji, že jsem omylem rezervovala kuřácký pokoj a nekuřácké hotel aktuálně nemá. Holt co se dá dělat, dějí se i horší věci. Při platbě pokoje nicméně nastává nový problém. Přestože na Bookingu tvrdí že berou MasterCard i Visu realita je jiná. Zkoušíme obě naše MasterCard od různých bank obě již v Japonsku odzkoušené a ani jednu to nebere, naší záchranou je nakonec Visa, kterou jsem vybojovala potem a krví, než mi založili účet u České spořitelny, nicméně teď vím, že ten boj nebyl marný. Dostáváme poukazy na snídaně a jdeme najít náš pokoj.

To že kuřácké patro smrdí po cigaretách chápu, ale to že pokoj páchne jak čtvrtá cenová moc ne. Zkoušíme vyvětrat, když tu na nás vypadne okno, mechanismus je ulomený, tedy okno ve zdi drží jen, když je zavřené, a to ne zrovna přesvědčivým způsobem. Zdi jsou špinavé a na závěs u okna by se bál sáhnout i otrlejší člověk. Uvažuji, že půjdu pokoj reklamovat, ale při cestě sem jsme viděli otevřené ostatní pokoje, které se zatím uklízeli, a nikde to není lepší. Nemám sílu to řešit, prostě to přežijeme a dosedám na židli, která má kratší jednu nohu. Alespoň že lůžkoviny jsou čisté.

Zápach řešíme nejlépe, jak to v dané situaci jde, v 7eleven koupíme za 40 korun pohlcovač cigaretového kouře, který by měl vydržet tak tři měsíce. Nemáte zač, budoucí návštěvníci pokoje.

Vracíme se do naší pekelné díry a čistě náhodou zjišťuji, že nám hotel dal málo poukázek na snídani. Tedy opět dolů, kde si to evidentně šikovnější slečna zkontroluje, dodá chybějící kusy a zjistí, že na části z těch co už jsme měli, chybí razítko, které signalizuje, že je poukázka platná. Prostě radost v tomto hotelu bydlet od prvního okamžiku.

Jsme úplně vyčerpaní a padáme do postele, kde sníme naše nudle koupené v combini. Pomalu sbíráme síly a chystáme se na večerní výlet, podívat se na osvětlený Osaka castle, protože další dny budeme večer nejspíš opět plně vyšťavení.

Procházíme osvětlenými ulicemi kolem osacké televize, kde vjezd do garáží hlídá pán, stojící na ulici a kontrolující, že nevběhneme pod kola vyjíždějícímu autu. Když ho míjíme, s úklonou nás pozdraví. Příjemný národ tihle Japonci.

Pomalu obcházíme hrad a kocháme se osvětlenými budovami, když si všimněme, že z hlavní brány vedoucí k hradu vycházejí lidé. Podle internetu by měl být hrad aktuálně zavřený, tedy je tato situace při nejmenším zvláštní. Vydáváme se to prozkoumat, maximálně nás někdo vykáže. Míjíme místní stráž, která se nám ukloní, ale nic neříká. Asi smíme dovnitř. Před vchodem do zahrad visí plakát, který oznamuje, že v období květu sakur jsou nasvíceny a za 300 jenu můžete do zahrad kochat se iluminacemi. Sakury sice už nekvetou, ale šance nafotit Osaka castle v noci když to nejspíše běžně nejde je něco, co se neodmítá.

Kupujeme vstup a procházíme parkem osvětleným růžovými lampiony s vyobrazením sakur. V parku se kromě jedné rodiny s dětmi už  vyskytují jen dvě skupinky místních puberťáků, kteří zde kempuji, a baví se.

Uprostřed Osaky prostě existuje kousek klidného ráje. Jakoby se nám město snažilo omluvit, že nás zatím nepřivítalo moc dobře.

Po hodině pomalu odcházíme a už nás ani nepřekvapí, když nám strážný poděkuje a ukloní se.

Míříme do hotelu znovu kolem televize, kde se na nás pán opět usměje a s úklonou nás pozdraví. Člověk si na to zvyká hrozně rychle. V počátku vám to přijde až moc na sílu ale po pár dnech zjistíte, že oni to nedělají z povinnosti, dělají to, protože takoví prostě jsou.