7. díl - Do srdce Osaky

Do Osaky jsme dorazili již před dvěma dny, ale z jejich zdí jsme zatím neviděli kromě nočního Osaka castle vůbec nic. Navíc už nás cestování vlakem lehce zmáhá, a proto dnes budeme prozkoumávat křivolaké uličky přímo v našem dočasném domově.

Naším dnešním cílem bude hlavně toulat se po místních obchůdcích a ochutnávat jídlo, ale abychom si to ve vlastních hlavách trošku ospravedlnili, míří naše kroky hned z rána do Shitennnoji Temple, který se nachází kousek od nákupní čtvrti Tsutenkaku.

Je něco kolem deváté ráno a místní obchůdky se teprve pomalu probouzejí, business centra jsou daleko a tak je na ulicích jen pár místních, kteří se pomalým krokem toulají po ulicích. Míjíme zastřešené opuštěné uličky lemované zavřenými obchůdky, z kterých dýchá ta správná atmosféra Asie. 

Přestože se blížíme k nejstaršímu chrámu v Japonsku, po ostatních turistech ještě není ani památka, pravděpodobně všichni ještě snídají. To že jsme tu dříve, než bývá zvykem, evidentně zaskočí i stánkaře před chrámem, kteří teprve pomalu rozbalují své stánky se street foodem. Kromě nás se tu motá už jen minimum dalších turistů a i o ty přijdeme, když vstoupíme do prostor chrámu. Jako u jedné z mála památek se zde totiž platí vstup, což je pravděpodobně odradí.

Vnitřek právě prochází rekonstrukcí a tedy je pěti stupňová pagoda obehnána lešením, ale podle všeho se jedná o poslední záchvěv oprav a ostatní budovy jsou již hotovy. V malé středové budově právě probíhá za účasti mnichů ranní modlitba a tak raději jen nakoukneme a dále nerušíme. Přestože se jedná o nejstarší chrám v Japonsku ani tady nemají problém s moderní technikou. Dveře do chrámu jsou klasické otevírací dveře na fotobuňku jako v každém druhém obchoďáku, pouze s tím rozdílem, že jsou vyvedeny ve dřevě a přesně zapadají do rázu budovy.

Vedlejší budova, která ještě neprošla opravou, působí opravdu historicky a dýchá z ní ta správná atmosféra starobylého Japonska. Větší radost nám nakonec ale dělá přilehlý bazének, v kterém se nachází snad na sto želviček. Holt zvířátka to je naše, ať živá či na talíři.

Vycházíme opět hlavní branou a zjišťujeme, že kromě jediné paní, která prodává čerstvé plněné knedlíčky, se prodejci ještě nestihli připravit na náš návrat. A ono je to vlastně jedno, bříška máme ještě plná od snídaně a tak se s těžkým srdcem odtrhneme od úžasného jídla v tradičních napařovacích nádobách a vydáváme se směr obchodům v Shinsekai .

Pomalu klesáme ulicí, když tu nás zaujmou dvě obrovské sochy mužů střežící bránu a protože je to vlastně ve směru, kterým jdeme, rozhodneme se to prozkoumat. V ohraničeném prostoru leží malý chrám, kde navzdory tomu, že je dopoledne všedního dne probíhá čilý náboženský ruch. Vzduch je prosycen vůní vonných tyčinek a jejich kouř dává místu magickou atmosféru. Pár místních si nás překvapeně prohlíží, ale nevypadá to, že bychom někomu vadili.

Protože však již máme duchovních zážitků pro tento den dost, pokračujeme svižným tempem přímo do srdce Shinsekai.  Podle internetových zdrojů by se mělo jednat o jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v Japonsku, ale s ohledem na jejich měřítka bezpečnosti, bude asi stále bezpečnější než většina lokalit v Praze. Předpokládám, že s nocí se vynoří více kriminálních živlů, ale myslím, že my Češi jsme docela slušně vycvičení dávat si pozor, aby nás někdo neokradl nebo se nepokusil nalákat do pochybného baru. Ale kdo ví, nám se rozhodně nepřihodilo nic, co by jen vzdáleně připomínalo nějaký kriminální čin. Tedy… kromě toho, že jsme zde spatřili jediné graffiti za celé Japonsko, tedy vlastně zločin poškození cizího majetku… šokující, ale spíš z toho důvodu, že všude jinde je naprosto čisto, uklizeno a lidé se i k cizím věcem chovají jako k vlastním. 

Ulice lemuje obrovské množství nejrůznějších cedulí, které se předhánějí v tom, která bude výraznější, zajímavější a monumentálnější. Tohle jsou ta místa, o kterých člověk sní, když uvažuje o cestě do Japonska, místa kde na vás dýchá duch Asie prodchnutý moderní dobou a množstvím útulných restaurací, jejichž prozkoumáváním by člověk mohl strávit zbytek života. Plujeme společně s ostatními davy turistů přes jednotlivé uličky a kocháme se dalšími a dalšími obchůdky a jejich vývěsními štíty. 

U velkého obchodního domu přecházíme ulici a směřujeme směrem k zastřešeným uličkám s menšími krámky a přesně v moment kdy přejdeme, jako když luskne prsty, davy zmizí. Je nám záhadou jak, ale v Japonsku se davy turistů koncentrují jen na konkrétních místech a jakmile vyjdete o uličku vedle, najednou jste sami jen s místními. Pár lidí si nás opět překvapeně prohlíží, jakoby do této oblasti nikdy turista ani nezavítal. Vlastníci krámku postupně otevírají obchody, zatímco maličké restaurace právě čelí hlavnímu polednímu nájezdu strávníků a jsou naprosto přecpané. Člověka musí fascinovat, na jak malý prostor dokáží nacpat restauraci s jídelní částí a kuchyní.

Najednou se mezi krámky objeví dokonalý ráj pro jakéhokoliv hráče. Prostor vyplněný jedním automatem vedle druhého se starými hrami a přímo u vchodu na nás mrká opuštěná konzole se Super Mariem. Lukáš chvíli váhá, ale mě to nedá a táhnu ho dovnitř. Když vám osud nadělí konzoli s klasikou vašeho dětství tak to prostě nelze odmítnout. Na rozdíl od zastřešené ulice tady na nás nikdo nekouká překvapeně, popravdě na nás vlastně nikdo nekouká, všichni jsou plně soustředění na svoji hru. Zabírám stoličku a rozhlížím se kolem, v místnosti se vyskytuje jen pár lidí, přeci jenom je kolem jedné hodiny a většina bude ještě v práci. Můj pohled padne na konzoli přes uličku vedle mě, kde sedí asi tak osmdesátiletá babička a hraje Mortal Combat s dokonalostí letitého hráče. Často se potkávám s názorem, že hraní her je pouze pro mladé co nemají co dělat a tak z nudy hrají, dospělí by měli už fungovat v reálném světě a pokud jste gamer okolo třiceti, jste divní.  A tady kdykoliv potkám padesátiletého businessmana v obleku hrajícího v metru na telefonu nebo právě tuhle babičku mám pocit, že sem patřím.

Vhazujeme stojenovou minci a začínáme hrát, začátek je naprosto stejný jak si ho pamatuji z dětství, jen ovládání za pomocí tlačítek je ze začátku problém. Po pár minutách se střídáme s Lukym, který předvádí mnohem profesionálnější výkon než já a zkušeně obchází část kola za pomoci drobného podvodu, který i zde funguje. Jediný rozdíl je, že v místě, kde se kdysi schovávala houbička na život, tady není, holt tvrdé jsou pravidla kapitalismu.

Nakonec se od hry přeci jenom odtrhneme a míříme směr hotel, kde vyhlásíme pauzu na dvě hodinky, abychom si zachovali dostatek sil před dnešním hlavním večerním výletem do jídelní uličky Dotonbori.

Válíme se po posteli a koukáme na japonské pořady pro děti, když tu moderátor vyzve ke hře a podle obrázku v levém spodním rohu to vypadá, že se máme chopit ovladače a začít hrát. Přijde nám to absurdní, ale technické srdce v nás nám nedovolí to nevyzkoušet a tak následujeme obrázkové instrukce. Na obrazovce se objeví hra, kdy ovečky přeskakují plůtky a vyhýbají se vlkům a my za pomoci ovladače v televizi hru opravdu ovládáme. Zmateně si vyměňujeme pohledy a schválně zkoušíme jednotlivé tlačítka na ovladači, nedá se nic dělat, hra v televizi na nás opravdu reaguje. Ještě divnější je, když moderátor poté řekne naše bodové skóre a pochválí nás. Právě jsme zachránili svět před obrovský tornádem vytvořeným jakým si zločincem. Hlava nám to nebere, víme o technice vysílání celkem dost, ale tohle jsme ještě nezažili a tak strávíme zbytek pauzy diskuzí, jak to sakra dělají. Nejen to, že si zahraju hru v televizním vysílání, ale jak pak dokáží, že mi moderátor řekne přesně moje skóre a pochválí mě. V průběhu Japonska na podobné hry narazíme ještě několikrát, a kromě nich také za pomoci ovladače hlasujeme v pěvecké soutěži. Tohle prostě nutně potřebujeme do Evropy.

Po technické přestávce se vydáváme do srdce Manbi, ulice Dotonbori. Jako vždy vylézáme špatným východem a jako vždy trávíme několik minut blouděním po přilehlých uličkách. Nakonec se nám díky obchodu Daiso, který má vchody ze dvou ulic podaří probojovat správným směrem, a už se nacházíme v hlavním proudu lidí, kteří míří stejným směrem jako my.

Dotonbori je vyhlášenou oblastí kde se shlukují ve velké míře stánky se street foodem i klasické restaurace a kdo tu nejedl, jakoby nebyl.  Proplétáme se davem a nacházíme stánek s dlouhou frontou na lokální specialitu - takoyaki. Jedná se o malé smažené kuličky z těsta podobného palačinkovému, ve kterém je jarní cibulka, chilli a také kousek chobotnice. Podle všeho by se mělo jednat o jedno z nejlepších japonských jídel, i když chobotnice nás zrovna dvakrát neláká. Objednáme si pět kousků, které nám přímo před našima očima obsluha stánku připraví, dozdobí omáčkou a jakými si šedými plátky, které vypadají (a popravdě i chutnají) jako kousky igelitu.  Později se dozvídáme, že se jedná o tenoučké plátky fermentovaného tuňáka. Navzdory mé lásce k jídlu a k japonskému jídlu obzvláště tak tohle rozhodně není něco, co bych si dala znovu. Těsto v kuličkách má stále polotekutou konzistenci a jíst ho hůlkami je opravdu zkouška trpělivosti. A protože jsem zatím ještě nikdy neochutnala chobotnici, stále s tím vnitřně bojuji do chvíle, kdy mi Luky řekne, že chutná jako křupka v mase a přesně v ten moment to vzdávám a přenechávám mu zbytek jídla. Zatímco on jí, já pozoruji šrumec v ulici, pomalu se začíná smrákat a křiklavé vývěsní štíty začínají být ještě výraznější, přesto největší zájem vzbuzuje stánek nabízející pečené kaštany. Evidentně to je v Japonsku vzácnost a tak jsou extrémně drahé, navíc zařízení, ve kterém se kaštany pečou, jednou za minutu vyfukuje do ulice množství páry a tak láká čím dál více lidí. Vždy když zařízení vyfoukne, ozvou se vyděšené výkřiky následované radostným smíchem.

Přidáváme se k davu a necháváme se unášet dál až k velkému vývěsnímu štítu s gyoza knedlíčky, na které se hrozně těšíme už od příletu do Japonska a proto si objednáváme hned 14 kusů. Uklidíme se do boční uličky, kde není ani noha a házíme do sebe jeden knedlíček za druhým. Když dojíme, řešíme opět hlavní záhadu celé této země, a to kde najít koš. Přestože se tu neválí nikde ani papírek, koše jsou velkou vzácností a to dokonce často i u street food stánků. Prostě kdo si nepřinesl vlastní igelitku na odpad, má smůlu.

S plnými bříšky odbočujeme k říčce lemující ulici a za mostem usedáme na lavičku. Široko daleko najednou není ani noha a tak pozorujeme líně plující loďky, místní kočky a všepřítomné blikající tabule. Kousek od nás do tmy září Don Quijote, který snahu přitáhnout klienty dotáhl k dokonalosti a tak se v jeho fasádě nachází malý kolotoč, kam si můžete zakoupit lístek a vesele rotovat po stěně obchodu v kapsli nahoru a dolů.

Protože chceme domů dovést nějaké místní kitto katto a zde by mohla být šance na velké množství druhů, vrháme se do jeho útrob a v ten moment víme, že bychom se zase nejraději vrhli zpátky na ulici. Pojem přeplněný obchod dostává nový level. Prakticky na každém metru obchodu stojí nějaký člověk a rozhodně se nehodlá uhnout. V rychlosti vybíráme nejzajímavější chutě Kit Katu a mizíme k pokladnám, což zní jako rychle proveditelné, ale reálně v prostorách obchodu strávíme asi 3/4 hodiny. Jakmile se nám podaří dostat ven, najednou jsme na ulici zase sami.

 A protože dnes už jsme si toho užili více než dost a zítra nás čeká Kyoto, vydáváme se na hotel nabrat nové síly a ochutnat jednotlivé KitKaty.