9. díl - Zlatý pavilon a hromada street food jídla

Nebe je jako vymetené a nás dnes čeká opět výlet vlakem do Kyota na hlavní bod dnešního dne, to jest na Zlatý pavilon. První co ale musíme vyřešit je jak se k němu vůbec dostat.

Protože Kyoto je původní staré císařské město a stále si snaží zachovávat starobylý nádech a tak zde rozhodně metro nejede všude, což znamená postavit se našemu strachu a chytit si autobus. Navíc vůbec netušíme, jak to bude s lístky, internet tvrdí, že by zde měla fungovat karta stejně jako v Tokiu a Osace, ale po prvotních problémech s jejím použitím po příjezdu z Osaky si ničím nejsme jisti. Připočítejte si k tomu, že se nám nepodařilo nikde dohledat plán, kudy autobusy jezdí a kolik zastávek od Kyoto station máme odpočítat, abychom vystoupili správně.

Na internetu jsme si poctivě načetli, že nejjednodušší je použít autobus 101, který je designován přímo pro turisty a asi po 30 minutách jízdy by měl zastavit prakticky přímo u pavilonu. Druhou variantou je autobus číslo 205, který jede asi 40 minut a pokud nemá zrovna příznak Rapid, tak by tam měl taky stavět. S těmito znalostmi vylézáme před železniční stanici Kyoto a hledáme stanoviště autobusů, které se naštěstí nachází přímo před východem. Prohlížíme si cedulky, až konečně nacházíme dvě odjezdová stanoviště, jedno pro 205 a druhé pro 101. Koukám na jízdní řád a podle všeho by 205 měla dorazit za pár minut, ale raději zkontrolujeme 101, třeba dorazí dříve. Jen co vyrazíme směrem k druhému stanovišti, přibíhá k nám pán s megafonem a začne nás zahánět do fronty na 205. Na nic se neptá, prostě předpokládá, že když jste bílí a touláte se kolem tohoto nástupiště, chcete na nějakou z hlavních památek po cestě a tudíž je ve vašem vlastním zájmu aby vás zahnal do fronty.

Do autobusu nastupujeme asi pátí a tak máme ještě šanci si sednout, což se na následujících zastávkách, kdy nastupují další davy turistů, ukazuje jako velká výhoda. Malou nevýhodou je místo, které jsme si vybrali. Sedíme hned u prostředních dveří s pocitem, že to pak budeme mít blízko k výstupu, než nám dojde, že v japonských autobusech se vystupuje předem, kde se u řidiče i platí. Druhou menší nevýhodou je, že sedíme přímo nad kolem a rozhodně to neznamená to samé co v Čechách. Zde to znamená, že podlaha je zvednutá pomalu na úroveň sedátka a tedy sedíme s koleny pod bradou. Před námi na panelu je navíc přiděláno velké tlačítko, o kterém si nejsme jisti jestli má nějaký účel nebo se jedná do designový prvek. Podle popisku by se snad mělo zmáčknout, pokud chcete na zastávce vystoupit, ale zatím jsme neviděli nikoho, kdo by to dělal a tak se tiše modlíme, že nás z autobusu u hlavní atrakce pustí i bez tlačítka.

V kapse žmouláme každý drobné mince v hodnotě 230 jenů, což je cena, kterou by měla jízda autobusem stát, ale dle pozorování ostatních soudíme, že by zde měla platit i naše Tokijská karta. Ale kdo je připraven, není překvapen a lepší žmoulat jeny než pak zdržovat u výstupu.

Autobus postupně projíždí městem, a čím více se vzdalujeme centru, tím více se objevují obyčejné nízké domky a vysokou budovu aby jeden pohledal. I když je většina hlášení v autobuse Japonsky, evidentně někdo uvažoval a když se přiblíží naše zastávka, ohlásí to anglicky. Zjevně je jednoduší říct naučenou větu anglicky, než pak zmateným turistům vysvětlovat že přejeli.

Vystupuje asi s většinou autobusu za pomocí naší Suicy, která bez problému zapípá a pak řidič nám poděkuje a ukáže nám rukou, abychom vystoupili těmito jedinými dveřmi, kdybychom náhodou měli tendenci se na tom metru ještě ztratit. V Čechách bychom to asi brali, jakože se nám vysmívá, v Japonsku víte, že to dělají, že o vás mají opravdu strach. Je pravda, že s naší orientací je ten strach často i oprávněný.

Naštěstí díky tomu že zlatý pavilon leží v okrajovější části Kyota tak se zde dá směr naprosto jistě určit podle davu lidí, protože nikde jinde není ani noha. Kupujeme lístky na vstup za 400 jenů a vydáváme se do areálu v závěsu za místní školou. Jestli si někdy někdo v životě dal opravdovou práci s vytvořením vstupenek, tak je to právě sem protože jsou malým uměleckým dílem.

Hned za hlavní branou už se nachází výhled na zlatý pavilon, davy lidí si místní hlídači koordinují rovnou na prostor k focení, aby všichni měli hezkou fotku a pak se rovnou posunuli dál a nepřekáželi nově příchozím. Aktuální stavba je replikou původního pavilonu, protože v roce 1950 si jakýsi šílený mnich podpálil a tak ji po letech postavili jako přesnou kopii, včetně obložení plátky zlata. Dokonce se uvádí, že ve stavbě by měla být část ostatků Buddhy.

Bez ohledu na minulost pavilonu a množství lidí okolo je na něj nádherný pohled zvláště dnes kdy je nebe naprosto modré a slunce ozařuje každý kousek pavilonu. Cesta parkem se vine podél jezírka a tak máme možnost si pavilon prohlédnout ze všech stran. Jen co ho obejdeme, cesta se kroutí kousek nahoru a najednou jsme zase u východu. Dá se říci, že cesta sem prakticky zabere více času, než samotná prohlídka, která ale každopádně opravdu stojí za to.

Vracíme se ulicí zpátky na autobus, když tu konečně spatříme pohledy, které jsme do této doby v Japonsku nepotkali. V obchůdku ještě zkouším na paní japonské slovíčko "kitte" o kterém jsem měla tušení, že znamená známku, ale paní se na mě koukne překvapeně a zeptá se "stempu" z čehož odvodím, že mluvíme o tom samém a potvrdím jí, že ano. Zavrtí hlavou a anglicky nám vysvětlí, že musíme na poštu. Že se dostaneme na Japonskou poštu tak o tom se nám nezdálo ani ve snu, ale podle Google Maps jedna leží hned za rohem, tedy se do ní vplížíme a vyděsíme místní pracovníky. Teprve když spatří pohledy v našich rukách, dojde jim, že nechce mic drastického. Znovu zkouším moje japonské "kitte" a odpovědí je mi opět tázavé "stempu". Holt snaha byla, přistupuji na hru "hai, stempu" a paní nám konečně vydává známky.

Přecházíme ulici a spolu s hromadou ostatních čekáme na autobus, který by nás hodil zpátky do centra. Chrámů a svatyní jsme už za poslední dny viděli více než dost a tak se rozhodujeme užít si něco více světského. Ano, hádáte správně, opět jde o jídlo. Dojedeme k Fushimi Inari a pořádně si užijeme street food uličku.

V průběhu naší debaty co teď se objevil autobus 101 a tak do něj nasedáme s pocitem, že si prostě užijeme obě dvě linky, které tady jezdí. Sice stále nemáme tušení na kolikáté zastávce vystoupit, ale stanici vlaku už jsme alespoň viděli.

Kroužíme autobusem po Kyotu a mapa v telefonu prozrazuje, že už jsme skoro u nádraží, když tu si po straně cesty všimneme dvou obrovských budov chrámu a navzdory naší nechuti k dalším chrámům, tohle si prostě nemůžeme nechat ujít. Vystupujeme dle plánu a pak se asi pět minut vracíme podél silnice, kterou jsme před chvílí brázdili v autobusu. Před námi se objevuje obrovský komplex Hagashi Honganji s dvěma budovami a asi celkem šesti lidmi. Čtyři z nich jsou Japonky, které si zde vzájemně fotí fotky v tradičních oděvech a další dva jsou matka s dítětem, které po nádvoří honí holuby. Zde u hlavní dopravní tepny Kyota není tedy prakticky nikdo, asi jsou všichni přehlceni množstvím památek, že tenhle chrám pro ně prostě není dost zajímavý.

Zouváme boty, ukládáme je do připravených igelitových tašek a procházíme pod monumentální dřevěnou klenbou chrámu. Dokud člověk nikdy nestane nohou na rohožích tak plně nepochopí, jak jsou schopni na nich klečet a modlit se, ale na tak pohodlné podložce vám ani nepřijde, že vlastně sedíte na zemi.

Vhazuje peníz do kasičky pro bohy a doufáme, že nám tento malý úplatek přinese štěstí, až se za pár dní bude přesouvat zase o kousek níž, do Hiroshimi.

V tuto chvíli se však svezeme vlakem stejným směrem jako včera a to k Fushimi Inari, a na rozdíl od ostatních si ti už počínáme jako mazáci a rovnou míříme do vedlejší uličky, kterou se pomalu projídáme na konec. Začínáme s malými měšci plněnými masem, o kterých Luky prohlašuje, že jsou lepší jak gyoza knedlíčky což já považuji za svatokrádež a rozhodně bych mu nahlas nepřiznala, že s ním souhlasím. Pokračujeme smaženým kuřetem, které se z nějakého záhadného důvodu těší v Japonsku obrovské popularitě, ale za nás ho rozhodně nemůžeme doporučit. Jde o k smrti fritovaný kousek kuřete s obrovským množstvím strouhanky nasáklé tukem. Dalším krokem, který si nemůžeme nechat ujít, jsou krabí nohy, není to sice špatné, ale mě to moc neoslovuje, takže to Luky s nadšením dojídá. Posledním hlavním chodem je palačinka na tyčce plněná jakousi směsí s jarní cibulkou, což naopak moc neoslovuje Lukyho a tak mi ji přenechává. Tak a teď už jen dezert… Potkáváme stánek s ledem drceným společně se zmrzlými jahodami, které se zalijí kondenzovaným mlékem, a v ten moment víme, že tohle bychom za horkých dní ocenili i u nás doma.

Sedáme si spolu s ostatními turisty na obrubník a pozorujeme šrumec. Protože jsme v Japonsku už pár dní, začínáme si všímat i drobností ohledně tradičních oděvů a podle všeho se zde dá využít služba, kdy i vás bílou tvář obléknou do tradičního oděvu a vypustí do města. Když se ale člověk pozorně dívá, rozhodně bez problémů rozliší rodilou Japonku od turisty a to nejenom barvou kůže. Zkrátka nemáme tu jejich přirozenou eleganci a jemnost pohybů.

Už se chystáme na cestu zpátky do dočasného domova, když narazíme na prodejnu hůlek. Nejsou sice nejlevnější, ale jsou všechny naprosto nádherné. A protože co se týká jídla, to milujeme, nemůžeme bez nich odejít. Oba si kupujeme po jednom páru, černé lakování se zlatým zdobením a paní nám nabízí, že nám tam přímo před očima zadarmo do nich vyryjí jména, ale to odmítáme, bylo by nám jich líto. Tak jak jsme je koupili, jsou prostě dokonalé.

Přesouváme se skrz železniční síť do hotelu, opakovaně jsme za joudy, když stojíme na špatné straně eskalátorů (protože v Osace se stojí vpravo, v Kyotu vlevo) a konečně upadneme na postel. To cestování nám dává zabrat, a proto zítra volíme volnější program přímo v Osace a rozhodně se nikam nebude hnát… jedině snad za jídlem.