2. Díl - Vzhůru na palubu

Je okolo šesté hodiny večerní a my kroužíme okolo hlavního nádraží v Praze, odkud vyráží náš autobus za dobrodružstvím. Podle předem označeným kufrům, přesně dle požadavků Costy, se dají účastníci velice jednoduše rozeznat už přímo na parkovišti. Podle všeho se dělíme rovným dílem na Čechy a Slováky, mezi kterými pobíhá zmatený mužík, který občasně někomu podává ruku. Zjevně jde o průvodce, ale těžko říci, protože nám se vyhýbá obloukem, asi na něj vypadáme jako příliš divoké turistiky.

Dle propozic PT Tours by se doprava do italské Savony měla odehrát "luxusním autobusem s toaletou a občerstvení", dle reality se odehrává malým tranzitem. Podle všeho nás jede pouze 22, ale další by měli nastoupit v Plzni. Většina z nás tak ve skrytu duše tajně doufá, že se jedná pouze o krátkodobou dopravu do Plzně, kde čeká větší autobus.

Naše naděje se však nenaplňují a v Plzni nastupují pouze dva další lidé, a tak nás čeká minimálně třinácti hodinová cesta autobusem bez možnosti sklopit si sedačky či mít prostor na nohy, protože v této dodávce jsme všichni namačkáni na sedadlo před námi. A protože má Bůh, osud (nebo jakákoliv jiná vyšší bytost, na kterou věříte) smysl pro humor a rozhodl se, že mé mamince prostě vysvětlí, že letadlo je kámoš, sedíme úplně vzadu na tzv. čtyřce, bez možnosti pořádně ovládat ledovou klimatizaci, bez okénka a bez prostoru kam si uložit příruční zavazadlo, protože pod námi jsou kola a hlavu máme těsně u stropu.

Po čtyřech hodinách v pekle zcela vážně uvažuji, že zpátky pojedeme vlakem, anebo prostě poletíme. V tuto chvíli však s danou situací nelze nic dělat, pokud nehodláme vystoupit uprostřed Rakouska a tak s nespokojeným brbláním trpíme dál, a já mamce vysvětluji, že to je přesně důvod, proč nevyužívat služby cestovní kanceláře, když si to můžeme dle představ pohodlně zajistit samy.

Aby bylo nezapomenutelnému zážitku učiněno za dost, máme pocit, že se ocitáme v druhém díle účastníků zájezdu. Už jsem za roky cestování zažila hodně, včetně slovenského páru, který byl schopný se doslova čtyři hodiny hádat o jeden kešu oříšek, ale kam se to hrabou na naše současné kolegyně v autobuse. Babička, její dcera a její syn, kteří na počátku vypadali relativně slušně, mi dokazují, že jako technický typ, opravdu nedokáži odhadnout lidskou povahu, ale na mou obranu, i moje mamka dělající v HR vypadá dosti v šoku. Na první benzínce skupinka nakupuje láhev s vínem a klopí ji do sebe asi do jedné ráno. Tedy do sebe… jednu chvíli do sebe, v druhé chvíli na nohy mé mamky, bez jakékoliv omluvy či snahy se opakování této situace v následujících minutách vyhnout.

Aby zábavy nebylo málo, jedna postarší účastnice nechává na německé benzínce při platbě WC svoji platební kartu. Zjišťuje to, ovšem až po šesti hodinách, tedy nejprve probíhá pátrací detektivní akce, jestli někde nevypadla v autobuse následovaná akci, jestli někdo neví, kde jsme to vlastně stavěli, protože řidiči to prý netuší. Kdybychom za sebou neměli již tolik hodin v pekle, asi by toto absurdní divadlo přišlo člověku k smíchu.

Detektivní příběh nakonec končí šťastně, karta se v Německu opravdu nalézá a řidiči, kteří nás povezou zpátky se pro ni zastaví cestou do Savony.

V Itálii u pobřeží se ocitáme okolo deváté hodiny, a protože loď ve 40 kilometrů vzdálené Savoně začíná s naloďovacími procesy až v jednu odpoledne, zbývá nám čas ještě na prohlídku Janova, která bude probíhat několik hodin. Z nějakého důvodu jsem měla vždy Janov zařazeno jako krásné historické město, a ono ne, že by nebylo historické a krásné, ale je neuvěřitelně špinavé, pokryté odpadky, místy dosti nevalně páchne, a na každém kroku nás nahánějí prodejci náramků, brýlí, selfie tyček a vody.

Jediné pozitivum je, že ve městě aktuálně probíhá Costa festival spojený se 70letým výročím od založení této lodní společnosti, a tedy se městem toulají artisté, zpěváci a překvapivě i spousta čistých mobilních záchodů, což cestovatele ve městě vždy pozitivně překvapí.

Je neuvěřitelné vedro a po celonoční cestě nemáme na toulání se po všech památek Janova náladu. Kličkujeme úzkými uličkami, abychom se vyhnuly davům, a objevujeme to pravé skryté kouzlo Janova, typické vyvěšené prádlo a maličké obchůdky prodávající místní pochutiny. Bohužel na lodi je velmi striktní nařízení, že si sebou nemůžete přivést žádné jídlo ani pití, tedy pokud je nějak pokoutně nepropašujete. Kufry údajně procházejí namátkovou kontrolou, příruční zavazadla se rentgenují všechna.

Po několika minutách v klidných bočních uličkách se opět ocitáme na špinavém a zrovna nevonícím nábřeží. Všude se válejí odpadky a hlavní třída voní močí, tohle rozhodně nepřipomíná ani vzdáleně mě romantické představy o Janovu.

Sedáme si do stínu palmy, koukáme na přístav a kontinuálně odmítáme všechny prodejce náramků. Už se nám nikam nechce, jsme unavené, špinavé, je pekelné vedro a máme toho dost. Když po několika desítkách minut konečně přijíždí náš tranzit, nadšeně do něj skáčeme navzdory všem výtkám, které k němu chováme a vydáváme se na cestu k přístavu.

U budovy terminálu, který delší dobu hledáme, odevzdáváme kufry komusi, kdo tvrdí, že je zaměstnanec lodní společnosti a po pár zmatených chvílích od obsluhy kufru získáváme pořadové číslo na odbavení. Podle všeho je Savona považována za domovský přístav této společnosti a dle toho vypadá i její terminál, než dojdeme na řadu, uplyne sice dlouhá doba, ale vlastně nám tu nic nechybí. Pro vstup na palubu předkládáme pasy, vyplněné dokumenty že nejsme infekční a příruční zavazadlo společně s námi projde rentgenem. Pak už jen dlouhá cesta skrze skleněný tubus a ocitáme se na třetí palubě naší lodi Costy Diadémy.

První dojem je velmi intenzivní, každý člen personálu, kterého potkáváme, nás vítá a vstupní hala září všemi barvami. Tohle není zrovna prostor, který by mě oslovoval, natož těšil, spíše mě to děsí. Jsme na lodi pro pět tisíc lidí, netušíme, kde máme kufry a ani Costa karty, které slouží jak k přístupu do kajuty, tak k placení všeho na lodi. Jediné co nám zbývá, je plout s davem a doufat, že se v naší kajutě samo od sebe vyskytne vše, co tam má být.

Naše kajuta se nachází přímo na špičce lodi v sedmém patře, nevýhodou je, že se za oknem mohou občas procházet lidé, ale ten výhled za to stojí. Hned přede dveřmi se naštěstí potkáváme s kufry a na posteli na nás čekají i kartičky. Teď už to snad bude jen lepší. Pokud se nám podaří přežít povinné bezpečnostní cvičení a pak najít večeři.

Před samotným cvičením se nám ale přijde představit nás osobní stevard, a od první minuty víme, že si budeme rozumět, protože má evidentně asijské rysy, což jsou většinou fajn pohodoví lidé a do toho se jmenuje Crispin a kdo by mohl mít nerad Kryšpína. Celou dobu se usmívá jak sluníčko a ptá se, kdy bychom chtěly, aby uklízel kajutu a jestli stačí jednou či je potřeba ráno i večer. Popravdě si neumím představit, co bychom tam musely dělat, aby byl potřeba úklid dvakrát denně, nám by asi stačil i jednou za týden.

Po úvodním setkání nám nezbývá nic jiného než se zúčastnit se svými záchrannými vestami cvičení. Naštěstí únikový východ se nachází hned před našimi dveřmi, dál už je to ale složitější. Procházíme vnitřními chodbami a několika dveřmi a dost silně pochybujeme, že v případě nouze tu cestu najdeme znovu. Vnitřek lodi je čistě bílý a komplet kovový, žádné přezdobené stěny, ledkové pásy a blikající žárovky. Je to jako vstup do jiného světa, pohled do vnitřních ozubených koleček tohoto obrovského zábavního stroje.

Hned po cvičení si nabíjíme kartu hotovostí, z které se budou platit služby, a pak směřujeme na horní palubu, abychom poprvé v životě viděly odplouvat hotelový komplex z přístavu, zatímco stojíme na jeho palubě.

Na cestu nás vyprovází hudba a křik racku, kteří doufají, že jim někdo z otevřeného bufetu hodí kousek pečiva. Savona pomalu mizí v dáli a křik ptáku utichá. Jsme poprvé na širém moři v obrovském kovovém zábavním parku. Bůh suď, co nás tu čeká.

Jediné co víme s jistotou je, že poslední co dnes ještě zvládáme udělat, je doplazit se na servírovanou večeři, která probíhá hned vedle místa, kde jsme do lodi vstoupily, protože bojovat v bufetu prostě nemáme sílu.

Jsme usazeny k našemu stolu a jelikož jsme tu první, máme právo výběru židle, čehož náležitě využíváme a kotvíme přímo u obrovského skla s výhledem na hladinu.

Naše skupina má celkem asi 4 stoly a ve chvíli, kdy se přiblíží naše ovíněné společnice, modlíme se, aby šly jinam. Vypadá to, že štěstěna nám začíná přát, jistě za to může kouzelný vliv našeho Kryšpína a dámy usedají ke stolu za námi. Nakonec k našemu šestimístnému stolu dorazí jen jeden postarší pár, s nimiž společně začneme bojovat s překladem italského kreativního menu v angličtině.

Popravdě ani nevíme, co jsme si objednaly a už se vidíme v posteli, průzkum lodi bude muset počkat do zítra, kdy budeme kotvit v Marseilles.