Po několika dnech, které jsme částečně strávili v japonských vlacích, se rozhodujeme pro relaxaci přímo v Osace, našem dočasném domově. Navíc dle japonské předpovědi počasí by mělo být dnešní den relativně dosti deštivé počasí. V Čechách počasí už moc nevěříme, ale tady ho hlásí růžové kuře a ta jeho plyšová očka prostě vypadají důvěryhodně. Kromě kuřete, v televizi neustále běží dvě další zprávy, pohoršení nad tím, že do sumo ringu vstoupila žena, když jeden ze zápasníků zkolaboval a informace o pětistupňovém zemětřesení, při kterém zemřelo několik lidí, a které se odehrálo kousek od Hirošimy, tedy našeho cíle za pár dní. Rozhodně by se nedalo říci, že nám tyto informace přidávají na klidu. Tedy to, že došlo k porušení protokolu u sumo je nám v celkem jedno, ale to zemětřesení nás maličko děsí a to jsme se ho ani neúčastnili.
Po vydatné snídani se vydáváme směrem k oseckému hradu, u kterého jsme zatím byli pouze v noci hned první den příjezdu do Osaky. Na rozdíl od nočního výletu, je zde o poznání mnohem více lidí a po stranách příkopu ohraničující hrad jsou zakempení fotografové s pořádnými objektivy směrem dolů do příkopu. Po zkušenosti z Tokia zůstáváme i my pár minut koukat na trávu pod hradem, ale nic se neděje. Muži se mezi sebou radostně baví, občas maličko vyladí nastavení fotoaparátu nebo pozdraví nově příchozího s podobnou fotografickou výbavou, jakou mají oni.
Po čtvrt hodině naše nervy už nevydrží a vzdáváme to, na co čekají, nemáme tušení a trošku je podezříváme, že jak Češi chodí na ryby si odpočinout, tak Japonci tráví víkend tím, že vezmou na vzduch svůj největší fotografický objektiv a u toho si povídají s kamarády se stejnou úchylkou.
Vstupujeme hlavní bránou přímo před hrad a společně se shodneme, že dovnitř nepotřebujeme. Útroby japonského hradu jsme sice ještě nikdy neviděli, ale dle fotografií na internetu to má podobnou atmosféru jako české hrady jen s asijským nádechem, takže si raději sedneme na kameny pod stromem a pozorujeme mumraj.
Většina lidí si jen fotí selfie, ti akčnější z nich se oblékají do samurajské zbroje, kterou zde jeden Japonec nabízí, a v té si fotí selfie. My se naopak shodujeme, že v noci byl hrad mnohem hezčí, i když to asi bylo i tím, že zde nebyly takové davy.
Z letargie nás vytrhne až to, když zaznamenáme, že kousek za námi stojí hromada automatů. Tedy automaty jsou v Japonsku všude, to není nic, co by nás ještě šokovalo, ale s nadšením zjišťujeme, že se jedná o automat na zmrzlinu a tak už během chvíle klátíme nohama na kamenech a cpeme do sebe zmrzlinu. Prostě relaxační den je třeba si užít, navíc když na rozdíl od předpovědi kuřete je nebe naprosto modré a po mráčcích není ani památky.
Celou dobu diskutujeme o tom, že na hradu je něco zvláštního, ale nejsme schopni to plně identifikovat. Teprve, když se rozhodneme ho obejít a vydat se dál zjišťujeme, že to co se nám nezdálo, byl obrovský kovový výtah pro bezbariérový vstup. Rozhodně oceňujeme snahu mít bezbariérový přístup všude, ale čekali bychom nějakou snahu ho trošku zamaskovat. Možná za to ale asi může naše předpojatost, je pravda že na českých hradech se snaží maskovat i hasicí přístroj, zatímco v Polsku prostě uprostřed historické památky potkáte masivní kovové dveře od výtahu a nikdo s tím nemá problém. Možná jsme my Češi ti divní a zbytek světa prostě nepotřebuje maskovat techniku u památek.
Pomalu klesáme z pahorku, na kterém stojí hrad, překonáme vodní příkop, po kterém plují lodičky s turisty, a ocitáme se na uzavřené silnici, z které nás vyhánějí policisté. V první fázi docházíme k názoru, že se zde pojede/poběží nějaký závod, ale podle všeho jde jen o to, aby se jim nemotali turisté na příjezdové cestě pro autobusy. Těžko říci jestli to takto organizují i ve všední den anebo jen tím, že je víkend a míří sem více lidí.
Nebe se pomalu zatahuje a začíná to vypadat, že plyšová kuřata jsou na počasí zjevně nejlepší. Usedáme na další kamennou zídku a pozorujeme z dálky hrad. Tedy hrad pozorujeme chvíli, protože během okamžiku si proti nám sedá japonský pár a otevírá plastovou krabičku s jídlem a přestože to vypadá spíše jako naše roláda, probouzí to v nás neuvěřitelné chutě, a tedy následujících několik minut pátráme na mobilu, kde se tady nachází nejbližší obchod, kde by to mohli mít. A protože tady se to malými obchůdky jen hemží, tak máme štěstí hned první 7eleven pár kroků od nás je nabízí. Vracíme se tedy na naše místo a vrháme se na roládu. Jemné piškotové těsto a hromada šlehačkové náplně, zdravá strava tady dostává na frak, ale přesto je to přesně to co jsme právě potřebovali a co podtrhává dosavadní odpočinkový den.
Obloha náš optimistický pohled na svět zrovna právě nesdílí a mraky začínají být čím dál tmavší a naducanější vodou. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet a s heslem moudřejší ustoupí, ustupujeme do našeho hotelového pokoje, kde diskutujeme nad následujícím programem, protože courat v dešti po městě není zrovna naše představa zábavy.
Rozhodnutí nakonec padne na původně záložní plán - osacké akvárium, které se sice nachází na druhé straně města, ale jelikož vlez do metra, máme asi 100 metrů od hotelu tak nám to příliš nevadí.
Cesta k akváriu z centra města nám zabere okolo půl hodiny, ale protože část metra vede nad zemí a otevírají se před námi nádherné výhledy na Osackou metropoli, příliš nám to nevadí. Vystupujeme na jedné z hlavních tříd, odkud je to už coby kamenem dohodil k našemu cíli. I když si říkáme, že už nás v Japonsku jen tak něco nepřekvapí, přeci jenom jsme tu už týden a půl, dveře výtahu od metra vyzdobené egyptskými hieroglyfy jsou pro nás přeci jenom nepochopitelné.
Akvárium stojí hned na kraji přístavu a tak jako vždy trávíme čas tím, že jako správné suchozemské krysy hledíme na to množství vody a lodě, které připlouvají a odplouvají. Místní, kteří jsou na lodě rozhodně zvyklejší než my, naopak tráví čas pozorováním jakéhosi potulného kejklíře, který žongluje se zapálenými pochodněmi, to naopak příliš neoslovuje nás.
Na vstup dovnitř se čeká hrozná fronta, dokud si nevšimneme, že jako všude i zde už se dá koupit lístek u automatu, kterého se z nějakého důvodu cizinci bojí. Jakmile se tam neohroženě vydáme, část evropsky vypadajících turistů jde s námi, holt asi stačí jeden hrdina a zbytek má hned pocit, že nebude za blbce sám.
Naštěstí koupě lístků probíhá během pár vteřin, protože jediné co automat zajímá, je v jakém jazyce má komunikovat a kolik chceme vstupenek. S pocitem vítězství vyjíždíme o několik pater výše, kde nás čekají první instalace.
Veškeré exhibice jsou postaveny kolem jednoho hlavní centrálního akvária, které zabírá mým odhadem asi 5 pater a dalo by se na něj koukat věčně. Navíc v tomto prostoru pravidelně probíhá krmení ryb, což na první poslech nezní vůbec nijak zajímavě. Kdo má doma akvárium, jako my, tak si prostě říká "krmení ryb… a co jako?", ale tenhle pocit nás velmi brzy opouští, protože sledovat krmení ryby, která je 3x tak velká jako potápěč, který ji krmení do tlamy podsouvá je rozhodně úžasné. Minimálně si celou dobu říkáme, jak velká je spotřeba potápěčů na jedno krmení.
Akváriem kroužíme asi tři hodiny a nakonec si u jeho paty sedáme a pozorujeme ryby, jak spí u dna a bojují o to, která bude mít pohodlnější ležení na nejbližším kamarádovi. Podle všeho nejsme jediní, koho ten mírumilovný výjev těší, včetně těch nejmenších dětí. S pocitem klidu a relaxu míříme směrem ven, než zjistíme, že jako poslední atrakce nás čeká možnost šáhnout si na rejnoka. Poctivě si drbeme ruce a přistupujeme k volně přístupnému akváriu a snažíme se přemluvit němou rybu, aby si nás všimla. Bez ohledu na věk či pohlaví nás tam takhle stojí asi dvacet. Když propluje okolo, lehce se otře o špičky prstů a mohutně nás ohodí vodou, všichni nadšeně vískáme.
Když vycházíme z akvária, začíná silně pršet, po vzoru Japonců jsme však připraveni a vytahujeme naše polské deštníky, které jsme si pořídili na poslední dovolené, kdy nás zastihla taková průtrž mračen, že by se v ní při dobré vůli dalo i plavat.
Po cestě k metru kupujeme krabičky s hotovými nudlemi, protože v tomto počasí se nám opravdu nechce pátrat po restauraci a jako slušně vychovaní turisté necháváme deštníky před combini spolu s deštníky místních. Prodavač se zdá být potěšen a my jsme fascinováni, že na nás naše deštníky počkají. Doma bychom tuhle zkoušku důvěry asi neriskovali.
Po chvíli už stojíme v metru zpátky do našeho hotelu, a když se po pár zastávkách uvolní místa, nadšeně si sedáme, dokud na další zastávce nepřistoupí japonská babička. Takový ten prototyp kouzelné babičky z pohádek akorát se šikmějšíma očima. Vychováni v našich podmínkách okamžitě vyskakujeme a pouštíme ji sednout. Vypadá dosti v šoku, a stále dokola nám děkuje. Podle všeho v Japonsku máte nárok na uvolnění místa, pouze pokud se jedná o místo vyhrazené pro seniory a těhotné, jinak to pro vás nikdo neudělá.
Babička s námi cestuje dalších 10 minut a celou dobu se na nás vřele usmívá, vystupuje pár zastávek před naším cílem a ještě nám opět několikrát děkuje. Tiše doufáme, že byla opravdu kouzelná, protože se za pár dní přesouváme do Hirošimy a snad nás to město, díky dobrému skutku, uvítá lépe, než tomu bylo v Osace.
Na hotelu padáme do postele a vrháme se na naše nudle a obvyklý výběr zvláštností na ochutnání, které vždycky přihazuje k nákupu. Ne vždy se to dá jíst, ale co jsme tu poprvé a zkusit se má vše.
Zítra naše kroky směřují k hradu Himeji, kam z Osaky a Kjota jezdí shinkanzeny a který by měl být jednou z nejkrásnějších památek Japonska.
Po vydatné snídani se vydáváme směrem k oseckému hradu, u kterého jsme zatím byli pouze v noci hned první den příjezdu do Osaky. Na rozdíl od nočního výletu, je zde o poznání mnohem více lidí a po stranách příkopu ohraničující hrad jsou zakempení fotografové s pořádnými objektivy směrem dolů do příkopu. Po zkušenosti z Tokia zůstáváme i my pár minut koukat na trávu pod hradem, ale nic se neděje. Muži se mezi sebou radostně baví, občas maličko vyladí nastavení fotoaparátu nebo pozdraví nově příchozího s podobnou fotografickou výbavou, jakou mají oni.
Po čtvrt hodině naše nervy už nevydrží a vzdáváme to, na co čekají, nemáme tušení a trošku je podezříváme, že jak Češi chodí na ryby si odpočinout, tak Japonci tráví víkend tím, že vezmou na vzduch svůj největší fotografický objektiv a u toho si povídají s kamarády se stejnou úchylkou.
Většina lidí si jen fotí selfie, ti akčnější z nich se oblékají do samurajské zbroje, kterou zde jeden Japonec nabízí, a v té si fotí selfie. My se naopak shodujeme, že v noci byl hrad mnohem hezčí, i když to asi bylo i tím, že zde nebyly takové davy.
Z letargie nás vytrhne až to, když zaznamenáme, že kousek za námi stojí hromada automatů. Tedy automaty jsou v Japonsku všude, to není nic, co by nás ještě šokovalo, ale s nadšením zjišťujeme, že se jedná o automat na zmrzlinu a tak už během chvíle klátíme nohama na kamenech a cpeme do sebe zmrzlinu. Prostě relaxační den je třeba si užít, navíc když na rozdíl od předpovědi kuřete je nebe naprosto modré a po mráčcích není ani památky.
Celou dobu diskutujeme o tom, že na hradu je něco zvláštního, ale nejsme schopni to plně identifikovat. Teprve, když se rozhodneme ho obejít a vydat se dál zjišťujeme, že to co se nám nezdálo, byl obrovský kovový výtah pro bezbariérový vstup. Rozhodně oceňujeme snahu mít bezbariérový přístup všude, ale čekali bychom nějakou snahu ho trošku zamaskovat. Možná za to ale asi může naše předpojatost, je pravda že na českých hradech se snaží maskovat i hasicí přístroj, zatímco v Polsku prostě uprostřed historické památky potkáte masivní kovové dveře od výtahu a nikdo s tím nemá problém. Možná jsme my Češi ti divní a zbytek světa prostě nepotřebuje maskovat techniku u památek.
Pomalu klesáme z pahorku, na kterém stojí hrad, překonáme vodní příkop, po kterém plují lodičky s turisty, a ocitáme se na uzavřené silnici, z které nás vyhánějí policisté. V první fázi docházíme k názoru, že se zde pojede/poběží nějaký závod, ale podle všeho jde jen o to, aby se jim nemotali turisté na příjezdové cestě pro autobusy. Těžko říci jestli to takto organizují i ve všední den anebo jen tím, že je víkend a míří sem více lidí.
Obloha náš optimistický pohled na svět zrovna právě nesdílí a mraky začínají být čím dál tmavší a naducanější vodou. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet a s heslem moudřejší ustoupí, ustupujeme do našeho hotelového pokoje, kde diskutujeme nad následujícím programem, protože courat v dešti po městě není zrovna naše představa zábavy.
Rozhodnutí nakonec padne na původně záložní plán - osacké akvárium, které se sice nachází na druhé straně města, ale jelikož vlez do metra, máme asi 100 metrů od hotelu tak nám to příliš nevadí.
Cesta k akváriu z centra města nám zabere okolo půl hodiny, ale protože část metra vede nad zemí a otevírají se před námi nádherné výhledy na Osackou metropoli, příliš nám to nevadí. Vystupujeme na jedné z hlavních tříd, odkud je to už coby kamenem dohodil k našemu cíli. I když si říkáme, že už nás v Japonsku jen tak něco nepřekvapí, přeci jenom jsme tu už týden a půl, dveře výtahu od metra vyzdobené egyptskými hieroglyfy jsou pro nás přeci jenom nepochopitelné.
Akvárium stojí hned na kraji přístavu a tak jako vždy trávíme čas tím, že jako správné suchozemské krysy hledíme na to množství vody a lodě, které připlouvají a odplouvají. Místní, kteří jsou na lodě rozhodně zvyklejší než my, naopak tráví čas pozorováním jakéhosi potulného kejklíře, který žongluje se zapálenými pochodněmi, to naopak příliš neoslovuje nás.
Na vstup dovnitř se čeká hrozná fronta, dokud si nevšimneme, že jako všude i zde už se dá koupit lístek u automatu, kterého se z nějakého důvodu cizinci bojí. Jakmile se tam neohroženě vydáme, část evropsky vypadajících turistů jde s námi, holt asi stačí jeden hrdina a zbytek má hned pocit, že nebude za blbce sám.
Naštěstí koupě lístků probíhá během pár vteřin, protože jediné co automat zajímá, je v jakém jazyce má komunikovat a kolik chceme vstupenek. S pocitem vítězství vyjíždíme o několik pater výše, kde nás čekají první instalace.
Veškeré exhibice jsou postaveny kolem jednoho hlavní centrálního akvária, které zabírá mým odhadem asi 5 pater a dalo by se na něj koukat věčně. Navíc v tomto prostoru pravidelně probíhá krmení ryb, což na první poslech nezní vůbec nijak zajímavě. Kdo má doma akvárium, jako my, tak si prostě říká "krmení ryb… a co jako?", ale tenhle pocit nás velmi brzy opouští, protože sledovat krmení ryby, která je 3x tak velká jako potápěč, který ji krmení do tlamy podsouvá je rozhodně úžasné. Minimálně si celou dobu říkáme, jak velká je spotřeba potápěčů na jedno krmení.
Akváriem kroužíme asi tři hodiny a nakonec si u jeho paty sedáme a pozorujeme ryby, jak spí u dna a bojují o to, která bude mít pohodlnější ležení na nejbližším kamarádovi. Podle všeho nejsme jediní, koho ten mírumilovný výjev těší, včetně těch nejmenších dětí. S pocitem klidu a relaxu míříme směrem ven, než zjistíme, že jako poslední atrakce nás čeká možnost šáhnout si na rejnoka. Poctivě si drbeme ruce a přistupujeme k volně přístupnému akváriu a snažíme se přemluvit němou rybu, aby si nás všimla. Bez ohledu na věk či pohlaví nás tam takhle stojí asi dvacet. Když propluje okolo, lehce se otře o špičky prstů a mohutně nás ohodí vodou, všichni nadšeně vískáme.
Když vycházíme z akvária, začíná silně pršet, po vzoru Japonců jsme však připraveni a vytahujeme naše polské deštníky, které jsme si pořídili na poslední dovolené, kdy nás zastihla taková průtrž mračen, že by se v ní při dobré vůli dalo i plavat.
Po cestě k metru kupujeme krabičky s hotovými nudlemi, protože v tomto počasí se nám opravdu nechce pátrat po restauraci a jako slušně vychovaní turisté necháváme deštníky před combini spolu s deštníky místních. Prodavač se zdá být potěšen a my jsme fascinováni, že na nás naše deštníky počkají. Doma bychom tuhle zkoušku důvěry asi neriskovali.
Po chvíli už stojíme v metru zpátky do našeho hotelu, a když se po pár zastávkách uvolní místa, nadšeně si sedáme, dokud na další zastávce nepřistoupí japonská babička. Takový ten prototyp kouzelné babičky z pohádek akorát se šikmějšíma očima. Vychováni v našich podmínkách okamžitě vyskakujeme a pouštíme ji sednout. Vypadá dosti v šoku, a stále dokola nám děkuje. Podle všeho v Japonsku máte nárok na uvolnění místa, pouze pokud se jedná o místo vyhrazené pro seniory a těhotné, jinak to pro vás nikdo neudělá.
Babička s námi cestuje dalších 10 minut a celou dobu se na nás vřele usmívá, vystupuje pár zastávek před naším cílem a ještě nám opět několikrát děkuje. Tiše doufáme, že byla opravdu kouzelná, protože se za pár dní přesouváme do Hirošimy a snad nás to město, díky dobrému skutku, uvítá lépe, než tomu bylo v Osace.
Na hotelu padáme do postele a vrháme se na naše nudle a obvyklý výběr zvláštností na ochutnání, které vždycky přihazuje k nákupu. Ne vždy se to dá jíst, ale co jsme tu poprvé a zkusit se má vše.
Zítra naše kroky směřují k hradu Himeji, kam z Osaky a Kjota jezdí shinkanzeny a který by měl být jednou z nejkrásnějších památek Japonska.
Komentáře
Okomentovat